S polibkem stínu a v objetí šera

Déšť bubnuje do oken, chladný a němý,
ve stružkách stéká po skle
Lačně se vpíjí do navlhlé stěny
šedě a smutku, pojícím se mdle

Jako rány znějí ty drobné kapky,
poslové vláhy a života
K mým uším doléhají ozvěnou zpátky,
zvuková vlna vzduchem se mihotá

V temnotě noci se krčím na svém loži,
Osamělá, spánkem nepolíbena
V koutech se stíny zlověstně množí,
šílená mysl bloudí, ztracena

Šťastná vzpomínka je dávno mrtvá,
opustila tělo, již nechtěla v něm přebývat
Nahrazena zoufalstvím, nořícím se ze dna
zanikla v osudu, co počal se mi vysmívat

Sílící déšť se mění v bouři,
jak hodina pokročila, čas jde dál
Oči strachu se výhružně mhouří,
zbabělý výkřik nyní se vzdal.

Stěny se stahují, dusí mě v sobě,
ledový pot s ohněm se mísí
Pláčem si ulevím v živém hrobě,
Dotek smrti bude ten, co mě vzkřísí

Před mýma očima se míhají vidiny,
zmámená postava zmítá se v bolestech,
zoufale prosím: proboha, přijď jindy,
děs se jen uchechtne z pavučin na zdech

Okovy na srdci a duše za mřížemi,
rozsudek stanoven, přichází kat
Pevně se ohání kovovými otěžemi,
Teď už je pozdě, zbytečné se ptát

Cizí polibek na ledové rty,
otevřu oči, bojíc se uvidět
v prázdnotě nade mnou součástí hry
s dotekem stínu uvadlý květ

Můry s křížem na zádech kolem mě tančí,
mrazivý chlad mi prostupuje kůží
Potrhaná křídla svůj život končí,
já ještě žiju! topím se ve lži

Temnota mě laská, na slzách mám ustláno,
nejhorší okamžik bude můj milenec
Bída a zármutek mají téměř vyhráno
V dálce se zachvěl hořkosladký konec

Poslední objetí zoufalé touhy
alespoň jednou spočinout na křídlech štěstí
následuje úděl, trpký, dlouhý
Laskavé zašeptání – dvě slova: přej si

Na rozhraní mezi dnem a nocí
S polibkem stínu a v objetí šera
S vysychajícím deštěm, trýzní, mocí,
vrací se klid do křehkého těla