Sám, jsi sám...

S prázdnýma očima hledíš vzhůru,
lehký a křehký jak letní vánek,
zaplaš svou rukou tu noční můru.
Ach, zapomněla jsem…
Tvá ruka již nezvedne nic krom vzduchu.
I když před chvílí jsi ještě bděl.
Tvá hlava nepohlédne opět vzhůru,
už nepokocháš se pohledem na svět.
Prázdné oči máš,
nejde udělat krok zpět.
Netušila jsem, že tak rychle život vzdáš,
nestačila jsem říci ani pár vět.
Ústa neochutnají kouř cigaretový,
ani sklenku vína mezi tvými rty,
poznáš jen svět snový,
po kterém se touží.
Toužils i ty.
Jsi jak prázdná nádoba,
život vyprchal z těla ven,
neřekneš již nikdy sladká slova,
neuzříš nikdy žádný sen,
z tvých úst nebude čišet zloba.
Prosil jsi Smrt: Tak si mě vem!
Naplnil se nepoznaný osud.
Nezapomenu na tebe,
já už nikdy nebudu žít jak dosud,
vzal sis sebou kousek ze mne…

Z mého srdce…