Vstávání

Každé ráno svítá, svítá v temném pokoji,
obklopen čtyřmi zdmi, čekám na zázrak.
Probuzení v peřinách, kde jsem jako v postroji,
a duše má s tělem rozsypána jest jak mák.

Probuzení z temnoty, mé oči bolí,
tělo svírá strnulost a strach,
připadám si jako zbitý holí,
a v očích pálí každodenní krach.

Při pocitu stávání se hlavou honí,
starosti a vztek, které neznaj hranice,
milióny myšlenek pak strašně bolí
a koupelna je první dnešní stanice.

Výplach noci v chladné vodě,
pocit, který nemá nikdo rád
a pak chvíle na záchodě,
možná to máš naopak.

Stále bloumám v ranním kruhu,
připadám si jako kolovrátek.
Málokdy je něco k duhu,
vždy po noci jdeš znovu na začátek.

Co se s tím dá dělat, každé ráno?
Vstanout musíš a mýt se taky.
Jednou ti bylo každé ráno dáno,
nezmění se, nevěř na zázraky.