Chlapec a pomník

Zlé doby dávno minuly
po nich zbyl pomník pouze
kol něj se davy šinuly
jen hošík hleděl dlouze...

Malý chlapec,sotva stál
zrak mu pro ten kámen plál
matka volá,křičí,chvátá
a on tiše šeptne :táta...

Zastaví se celý svět
jen tohle dítko chápe
že kdo prožil příliš běd
u bran nebes tápe...

A slovo táta odmyká
tu bránu pevnou zlatou
táta -voní domovem
i cukrovou vatou...

A u bran nebe houfně jsou
ti muži z dávných časů
bránu pro ně odemklo
dítko zlatých vlasů...

A smějí se a mávají
sem tam povyskočí
dítko se jen usměje
a svět se dál točí...