Osud

Chvěl se zimou a tiše stál,
chvíli plakal, chvíli se bál.
Hlavou se mu honilo myšlenek tisíce,
ale přežít – to si přál nejvíce.
Kolem něj létaly granáty, střepiny,
zabíjely ostatní – i ty bez viny.
Viděl přátele v boji umírat
a lidské supy mrtvé obírat.
Viděl mnoho krve a ještě více zášti,
obyčejnou nenávist zabalenou v plášti,
jež se tváří jak spravedlivá odplata,
ale denně pohřbívá lidí víc, než hrobníkova lopata.
Chvěl se zimou a tiše stál,
chvíli se modlil a Osud se smál,
jak naivní je to lidské nic,
když chce zůstat naživu – vždyť to je víc,
než mohl si kdo z ostatních vůbec přát,
a když Osud by si tak chtěl hrát…
Rozhodí kostky, zamíchá taroky…
padne mu třináct a vytáhne Smrt.
Jo, s Osudem jsou někdy trampoty,
po lidském životu je mu holt prd.