Konec ...

samoten na kraji světa stál,
houf ptáků mu smutnou píseň zpíval:
o jeho tužbách nenaplněných,
o jeho láskách nešťastných,
o jeho nemoci a bezmoci,
o jeho neštěstí a smrti …

a on stále stál a poslouchal,
slzy mu tekly po tvářích,
a každá ta slza zvětšovala bolest,
kterou nosil v srdci.
Plakal pro všechno co nemá
A nikdy nebude mít.
Plakal i pro ostatní,
Co tak také nemohou žít …

Chtěl skončit svůj život,
Dát konec té smutné písni.
Proto se rozhodl,
Že daruje svůj život moři.
Nechá pohltit svou hříšnou duši …

Utíkal daleko, a dlouho,
Až tam, kde slunce zapadalo.
Tam pak smočil své tělo
A nechal ho klesat dolů.

Už neslyšel zpívat ptáky,
Už necítil svůj tep,
Už byl na dně moře,
Už nebylo cesty zpět.