Pod pokličkou

Pod pokličkou

Kde zas vězíš, kdo má čekat
slyšíš často, občas k ránu.
„To je zase provokace.“
Já však věřím, nechci klekat,
když přivírají k srdci bránu.

Kde zas vězíš, kdo má čekat,
dýchni na mě, ty jsi pil.
„Vždyť za pár let mi bude dvacet.“
Proč se musím stále lekat,
vysvětlovat, kde jsem byl.

Šípy slov teď na mě míří,
na dálku se dotýkáme.
„Já snad budu z toho zvracet.“
Že jsem zase někde hýřil,
hází pořád do zdi kámen.

Kde je moje máma, táta,
co na rukou mě nosili,
tahali mne z louží, bláta
a byli proti násilí.

Teď odvrací se ke mně zády,
moje volnost je jim cizí.
„Co myslí si, že mám jim splácet?“
Vždyť také měli svoje hrady,
kde chránili své city ryzí.

Mám mít rozum, sklapnout víčko,
ale radši dám si práska.
„Než začnou v mladém lese kácet.“
Což pochopí, že pod pokličkou
vaří, bublá moje láska?