Za zdí

Za velkou, silnou, šedou zdí vysokou,
sedíš v mokrém písku a píšeš básně.
Chctěl bys být se svou dávnou láskou,
vždycky měli jste se tak krásně.

Od plotu k plotu dokola přecházíš,
rozmýšlíš o svém pekelném osudu.
Útěchu, tu tady sotva nacházíš,
vždyť každý člověk má tě za zrůdu.

Kreslíš křivými prsty do bláta obrazy,
na nich jsi doma, spokojeně s ženou svou.
Ničí tě zlých, ničemných vzpomínek odrazy,
neboj se přeci, nic víc už ti vzít nemohou.

Vzhlížíš k mocnému nebi přes mříže,
kdybys tak mohl vránou být a uletět.
Víš však, že naděje být tady nemůže,
Do konce života musíš si tu posedět.