O malé gejše Fumiko

Ve čtvrti lásky, v Jošivaře
děvčátko útlé kdysi bydlelo
příbuzní ji tam jednou odvezli,
když domek shořel, jídla bylo málo
děvčátko celou cestu proplakalo
a oni se tak přísně dívali
na její slzy, její dětské hoře -
Zvykneš si brzy, říkali

Má malá Fumiko,
posbírej perly, jež ti kanou z očí
podobných mušlím s vlhkým leskem moře
do vlasů vetkni jehlice a bílou chryzantému
bude ti slušet křehká barva sněhu
až začneš sčítat chladné dny a noci
ve čtvrti lásky, v Jošivaře

Mládenec, skoro dítě, přišel
o svátku třešní tajně za radostí
a malé gejše rázem srdce dal
pak v domě smutné lásky svatbu měli
na svět zlých skutků šťastně zapomněli
kimono něžné s těla vítr svál
zásnubní číši saké spolu pili -
Vezmu tě odtud, sliboval

To bylo tenkrát. Lidé slýchali,
že umřel snad či oženil se skvěle
rodná ves také dávno nevzpomíná
na chudou dívku kdesi v cizím městě
jen její láska, její lidské hoře
se jako němá vlna v bouři ticha vzpíná

Má malá Fumiko,
kam utíkáš v té černé zimní noci
podobné skále, která padá z nebe?
Nenajdeš toho, koho srdce hledá
jen mráz a smrt ti věští luna bledá
snad zítra bude někdo hledat tebe
ve čtvrti lásky, v Jošivaře
ve čtvrt lásky, v Jošivaře