V dál

V dál, jen v dál se právě rozhlížím,
nevím, co mám vidět a co zas vidět smím.
Z dáli zní píseň krásná - labutí,
o lásce i kráse a co ničí temná zákoutí
mé duše a jejích zvláštních bolestí,
někdy zdá se, ne nic ji nikdy nepřelstí.
Bojím, bojím, bojím, bojím se,
že krásu s bolestí sloučit takto lze.
Divím se, jak realita se snem se proplétá,
někdy zdá se mi, že jsem snad prokletá.
Kdo proklel mě - to vědět chtěla bych,
jenže když ptala jsem se - každý náhle ztich.
Asi já se odpověď nikdy nedovím,
o své smůle a bolesti Vám radši nepovím.
O mé smůle a bolesti už mluvit nebudu,
Proč odhalovat víc mou zvláštní náturu.
Tak loučím se v této písni - v básni, jak chcete,
jen žádám Vás: Už se mi, prosím, nesmějte.