Poslední stín

Povstavší z vás a ze mne zase vy,
zrozen, aby patřila mi všechna nicota,
aby spoutali mne ledovými okovy,
abych poznal, jak strašně umí pálit samota.

Poslední stín,
figura k nenávistnému zasmání,
jedovatý jako blín,
nekonečný jako zklamání.

Rozpadá se armáda dávných věků,
z bojovníků vojska tmy sype se popel a prach,
za své barvy Chaosu nikdy nedošli a nedojdou vděku,
zrůdy a příšery prý byly a jsou, zkázonoši a bezbřehý strach.

Poslední stín,
slova, sladká jak kostí lámání,
žalobce zamlčených vin,
zrůda v rezavém plechu, co ironicky světu se uklání.

Až do mraků bílé stavby a na nich špice stovek věží,
kříže s hranami ostrými jako jedovatá střela,
kadidla puch, svěcená voda a zvrácení svatouškovští kněží,
kouzelníci, ukapávající Kristovu krev a rvoucí kousky z jeho těla.

Poslední stín,
zpěv a zároveň vraní krákání,
nezdolatelný piják mešních vín,
co za spasení nestojí mu ani za nehet vlezlé pokání.

Jednou na obloze objeví se obrovská záře,
sto tisíc ohnivých a slepých božích očí.
Jejich pohled bude stravovat těla lidská, údy, tváře,
a tehdy přijde čas, kdy strašná čtveřice jezdců na svět vkročí.

Poslední stín,
když slunce krví rudé z mraků se naklání,
k plivnutí už nezbude nikomu slin,
černá kápě potichu zmizí – odejde posledním v popelovém šírání…