Smíření

Smíření

Tvrdnu, stávám se skálou,
skálou s dvěma pramínky,
mechem obrůstanou.
Pramínky smutně stékají po mé tváři.
Slévají se v jeden pramen,
jež trpce dopadá na zem.
Němý, smuten,
prochází se světem zmaten,
ten, kdo skálu spatřil v celé své kráse,
ví, že dál už jít nedá se.
Vidí sám sebe, svoji tvář,
záhy vnímá vše jinak,
jakoby mu duší prolétla slunce zář.
Váží si slunce, měsíce, zemské vůně,
ocitá se zpět v matčině lůně.