Mrtvola

Mrtvola v igelitu,
v ten krásný letní čas,
cítíš tu morbiditu
a slyšet je ten Boží hlas,
pomalu ztrácí svou identitu,
žhnoucím sluncem se z ní stává kvas.

Krev – ta která zbyla,
mění se již v smrtelný var,
jen málokdo ví jaká dřív byla
a jaký měl ten člověk tvar,
vidíš kousek kůže - už shnila -
sup opodál ohlodává její cár.

Visí tu jak loutka na kříži,
zatuchlina zapsána ve vzduchu,
lidé chodící okolo vzhlíží,
na tu mrtvolu bez duchu,
kámen na chodidle jí tíží,
neohlíží se kolem po tom lidském ruchu.

Do konce věků viset tu bude,
v tom černém igelitu – v rubáši svém,
lákat bohaté i děti chudé…
Viděla jsem ji, utkvěla v pohledu mém,
nakonec jen kostra po ní zbude,
v tom Božském hlasu tklivém.