Prokletí

Jel rytíř krajem, neznal strach,
již dlouho bloudil po cestách.
Jel krajem se svým koněm sám,
já příběh jeho povím vám.

Kdys dávno žil jen pro lásku,
pro svou něžnou plavovlásku.
Však její krása nevěrná
mu srdce navždy zmrazila.

Hop hop hopsa hej!
k templářům se, pane, dej.
Na bílém hávu rudý kříž,
lásce dál a Bohu blíž.

Tak v Palestinu s vojskem šel
však útěchu tam nenašel.
Neb srdce láskou rozryté
nezléčí hlavy rozbité.

Tak jednou z rána, jak šleh by bič,
odejel rytíř z boje pryč.
Snad chtěl se domů vrátit zas,
však nenadešel jeho čas.

Hop hop hopsa hej!
Na další pouť se, pane, dej.
Však věř mi, pane, nikdy více
nespatříš té ženy líce.

Já tebe, pane, proklínám,
na věky budeš bloudit sám.
Proklínám tě než pochopíš,
že lásku mečem nespasíš.

Že potoky krve prolité
nezléčí srdce rozbité.
Že ženy za to nestojí,
bys jiné vraždil v souboji...

Tak jede rytíř, nezná strach
již dlouho bloudí po cestách.
Snad roky, možná staletí,
než skončí jeho prokletí.