Deprese

Deprese

V přítmí pokoje malá holčička klečí
a potahuje ze sebe , brečí
Je to sklep, kde plísní se to hemží,
kolem ní mrtvoly leží.
Překonává pláč jen stěží
v představách vidí hřbitov s věží.
Věží černou jako popel,
do rukávu si utírá sopel.
V pláči neustává,
do blbců si nadává.
Proč jen neochránila rodiče,
proč vrazi si pistole nabíjí
a potom bez slitování zabíjí.
Kulky větrem létaly a uhnízdily se v kůži
krev tekla a s ní odešli zabijáci, muži.
První velký, urostlý
v tváři vous zarostlý.
Druhý nižší postavy,
který nezná nápravy.
Dívka vzpomínky zahání,
leze ve tmě po čtyřech
a přitom strach ji pohání
stále dál do kouta, mříže.
Zjištění, že je tu mříž a vrazi jsou na svobodě
její svědomí a naději utápí v hluboké vodě.

Levá ruka v kapse
svírá pistoli,
druhá ruka nechce
uchopený nůž povolit.
Lumpové se tmou ženou,
myšlenky se v hlavě mísí,
jestli to s vražděním nepřeženou
splní celou misi.

V cestě jim stojí poldové, ti šašci počmáraní,
muži zákona.
Pro ně tu místo není.
Dostanou-li se přes ně, pro vrahy jasná svoboda.
Není to náhoda, že jsou to muži s dlouholetou praxí,
kdo neviděl je střílet v akci,
ten zaslepen je naivitou národa.