Stíny a strach

Mnoho těch stínů,
budí tě v noci,
vzali tě s sebou,
musíš jít přeci.

Dali ti šat,
obuv i zbraň,
tu pušku jsis zkusil,
avšak netušils,
že přijde ta chvíle,
okamžik bez dechu,
kdy tiše to zmáčkneš
a nebudeš přemýšlet.
Kdo to tam stál
a chtěl se též bránit,
nebudeš v omylu,
když budeš potichu.

Zákryt jste kopali,
strouha v zemi
jest prolitá krví
a ty ses tu zůčatsnil.
A strach jsi již potlačil.
Nemůžeš zpátky,
nemůžeš kupředu,
a tak jen se krčíš
a čekáš na chvílu.

Nyní ses postavil,
již jsi se schopil
a tak vstaneš
a nejsi sám,
kdo tady dýchal
a přál si jen vrátit,
nemůžeš domů,
již nedojdeš k domu.

Teď záblesk se ukázal,
ty se jen otázal,
co se to stalo,
ono koplo, to ano.
A nahmát jsi mokro,
kabát již promokl,
a ty ses tu otočil,
dolu jsi pokročil,
teď hledíš si na ruce,
co se to stalo?
Vždyť bolí to málo.

Koplo to silně,
a bolí to málo,
vždyť jest to život
a vytéká pryč,
do země vpíjí se
a neni sranda to,
domov již našlo ho.

Tak myslíš si o času,
bolí tě prsa
a nevidíš na kasu.
Najednou výkřik a
někdo sem skočil,
díváš se kratičce
a střenka se leskla.