Slepota bytí

Skrz špinavé okno hledím mlčky ven,
svítá...přichází nový den,
sám ve svém potemnělém bytě stojím a přemýšlím,
o nesmrtelnost své duše nestojím!

Ta sic strach z nicoty po smrti by pohltila,
však nejistoty člověka nezprostila,
věčné bytí zdát se může darem,
než uvědomíš si...že krátký stal se nekonečným zmarem.

Někde v hlouby naší existence je snad TO jenž ví...
TO jenž nám snad jednou tu věčnou otázku zodpoví!

Jestli mne slyšíš.Dobře mne poslouchej!!!

Mou nesmrtelnou duši klidně si vem!
Řekni mi prosím jen...proč jsem?