Umírám

V té dáli před mými zraky,
v té dáli plují černé mraky,
plují, míří do neznáma.
Já tu stojím, stále sama.
Slunce padá na mou kůži,
zorné pole dál se uží,
svaly smutně zápolí,
ač rány nože nebolí...
Srdce bije, krev se vaří.
Na upíra padá stáří.
Mladá být po věky věků,
přece slibovala slova předků!
Proč tak krásná lživá slova?
Postavit se zkouším znova
a světlo bije, bodá do kůže.
Kdy už přijde, kdy někdo pomůže?
Chuť na krev i v této chvíli,
kdy ležím a nemám síly,
mi hlodá v ústech jako mámení.
Jen kapku krve! Možná poslední...
Křeč mi pevně svírá ústa,
tato zem, suchá a pustá
promění mé tělo v prach.
Pomozte... Cítím bolest, cítím strach!
Pod průzračnou oblohou,
svaly dál žít nemohou.
Kam se ztrácí pevný dech?
Proč to sucho na mých rtech?
Nikdo, kdo odpověď mi může dát,
přesto vím, vím, co se může stát,
když někdo z blízkých mne tu mine.
Vídám smrt, však poznat ji je tolik jiné...
Ztrácím život, vše, co mám!
Pomozte! Pomozte, já umírám!
V očích obraz již se ztrácí,
i má duše vykrvácí...
Na dně pekla v temnotě
již navždy budu v samotě
pykat za hříchy na lidském plemenu.
Za každou kapku krve, na kterou si vzpomenu...
V dáli pluje tmavý mrak,
však je příliš pozdě na zá...