Život to je osudí

Snad se zase probudím a budeš vedle mě,
už nebude tam žádný stín, který mě obejme.
Ty pohledy do očí, když slunce vytlačuje noc,
má hlava se mi rozkočí, snad chtěl jsem toho moc.
Už nejde vrátit okamžik, kdy jsi oněměla,
od té doby nemám klid, když odešla jsi z těla.
Zoufám si tu nad obrázky, které denně prohlížím,
snad dala jsi mi kousek lásky a nyní je tu stín.
Slunce už mě nebudí, ale těžce spaluje,
život to je osudí, který tě zraňuje.
Nejdřív hrstmi rozdává a pak ladně bere,
ještě chvíli nadávám, cítím se rozmrzele.
Proč nastal ten okamžik, kdy světlo náhle mizí,
na silnici zůstal smyk a ty v těžké krizi.
Proč jsem nebyl na blízku, když odešla jsi světlem,
tak u lípy v remízku stal se život peklem.