Pouť hračky

Cesta zúžená
do bodu malého
jak naděje
zarůstá vůní akátů
ve které chodec omámený
nasytí krví svou a masem vyrvaným
trny hladové.

To je ten čas
kdy přijde poznání
že smutek můj
se v lásku nepromění
a tak lámu opět bílou hůl
co byla ve snech stejně neslyšná.

Víš
z hodin času
se stává větrák pro hračky
kterým moli prožírají plyš
na zaprášených půdách
kam odloženy byly
s nostalgií návyku.

Dnes v podkroví je žár
a sucho v ústech
trhá slova na kousky drobné
z písmen jsou vši
krev pijící
a já je drtím
na bílém listu nevinném.