Jediný svobodný

Rozepnout křídla jsem se vždycky učit chtěl,
po schodech zlaté věže vystoupat až k výšinám,
dokázat tisíc a jednu smysluplnou věc jsem měl,
a snad dokázal, přece svobodný jsem, jediný a sám.

Vím, že na vše jsem si jen celou dobu hrál,
nestydím se za to, že vírám jako kacíř vždy jsem lál,
že snad rychlý soud jsem do rukou bez práva bral,
už je mi lhostejné i to, že snad jsem kdy miloval.

Našel jsem svobodu, nádherně beztížný stav,
kde starosti už nemají ani místo, ani čas,
jen slastný klid a ticho uprostřed moře zelených trav,
nad nímž padlý anděl rozeznívá sytý bronzový hlas.

Jak věky mohl jsem jen přehlížet tu krásnou barvu nachu?
Znát ji dávno, snad před věky bych se pozvedl z prachu,
mohl bych poznat, co je byť jediná chvíle prosta strachu,
kdy nikdo nekáže o světě, bohu, ani o rarachu.

Sladce odpočívám, když dobojována už je bitva,
spánek přichází a pohostinně otevírá pevné objetí,
na ošlapaných dlaždicích zazvoní nabroušená břitva.
Už jen čekám, až rudé moře celého mě pohltí.

Jsem jediný svobodný…