Opět do Prahy jedu,

opět své ovce za sebou vedu,

opět se snažím ukázat svět bez medu,

abychom všichni neutonuli v jedu.

 

Já stál jsem jednoho dne na mostě velkém,

topil jsem se v zoufalství kotli mělkém,

v něm vařil se hněv lidu mého,

a taky nepřátel lidu tvého,

 

hněv, jako to nejostřejší koření,

účinnější, nežli červů moření ,

se sílou, jako bohů zrození,

a s plodností jako prosa osení,

 

tak tedy s lidem svým běžím,

vstříci všem stovkám věží

a nad hlavou mi tklivě sněží,

za zády úpí celé řady kněží

 

dav můj, jak jeden muž se zvedá,

naše barva musí být šedá,

už žádná další rudá,

říká i děvečka chudá.

 

 

přejte nám jen krásné,

ať vyřídíme i ty cizopasné,

ať nejsou naše výsledky dočasné,

ať je vše co přijde potom překrásné.