Samota
Tma pokryla oblohu,
nebesa pláčou,
s prosbou se obrací k Bohu
a mně po tvářích slzy tečou.
Rána, jedna za druhou,
na koho se příroda zlobí?
Jak pochodeň zapálená zlobou,
světlo tu nebeskou tmu zdobí.
Kapky deště omývají moje tváře
a já nemyslím už na nic,
tma, potom záře,
jen samota a stále víc.
V dálce matný obraz vidím,
zaplavuje mě naděje,
tvou přítomnost již jasně cítím,
však můj rozum se mi tiše směje.
Jak zlato ztrácí časem svůj lesk,
tak i já klesám v ceně,
ty máš svůj život a já svůj stesk,
proč došlo k této změně?
Poslední záblesk tmu zahnal,
nebeské běsnění již ustává,
jak zlý sen se vichr přehnal,
však samota v mém srdci zůstává...
Komentáře (0)