Pád

Nedá se vrátit zpět ten soudný den,
Pravicí s úšklebkem určil mi směr:
"Přes lávku tenoučkou chytej se stěn,
co ještě civíš, když dávám, tak ber!"

Hlas jako břitva, jenž zaříz se do temene,
Vrací se v ozvěnách, šeptá mi: "Překroč práh!"
Pot čelem stéká, dlaň zatínám do kamene,
V tom nohy podráží, prý: "Vzdej se marných snah!"

Zůstávám na místě v zběsilé grimase,
Ozvěnu nevnímám, kámen už netřímám,
Vzepřít se Osudu bylo již načase,
Snad lávka překáží, bdím nebo usínám?

Se zvláštní ironií,
Děsy, jenž krev mi pijí,
Vkládám do jejich pastí
A zvolna nad propastí...

...Nechám si sladce zdát,
Co je to volný pád...