Stromy

Listoví prastarých síní stromů, jemný svit luny postříká.
Pod klenbou z větvoví vznosných dómů občas jen vítr zavzlyká.
Lišejí porostlí, zádumčiví, stromoví strážci dřímají.
Na hlavách přísvit stříbrosivý, jako vlas starců třímají.
Let dávno zašlých pamětliví, mlčící, věky stojí v snách.
Budou tu stále, až už živí dnešní se změní v pouhý prach.
Do tmavé prsti pevně vryty, silné jsou jejich kořeny,
za jejich život vydobyty mnohé zdi, mnohé zbořeny.
Stavěli města dávných králů, když byla jejich kůra mladá,
Do trosek rozbořených sálů, stále však jejich listí padá.
Jak zrnka písku sypou se léta, ve chvíli zmizí tisíce,
budou tu stále, do změny světa, stromy ve svitu měsíce.