Violoncello

Tvar trochu jako dáma v letech, na krku čtyři struny nosí,
namísto nohou, při duetech, staví se na žihadlo vosí.
Když smyčec pohladí ji šíji, v srdci se radost s žalem prolne,
duše se svíjí v agonii, z tíhy té hudby sladkobolné.
Vzduch v rezonanci zvuků tepe, když do prostoru tóny plují,
a ruce hráče velkolepé, z holých not melodii zkují.
Bručivý samet do tvých uší proniká jako vlnobití,
když tě to dřevo s lidskou duší za srdce jednou provždy chytí.