Povzdech

Nevím, zda duši mám, či je to zbožné přání.
Však mám-li ji, tak dám ji bez váhání
za jeden dotek tvůj - tvé objetí.
Štěstí je prchavé, je nestálé jak ptáci.
Když přijde pravý čas, se na svých křídlech vrací,
však jenom do doby, než znovu odletí.
Krajina zešedla a stromy prostolisté,
ještě jen nedávno tak zelené a čisté
jsou jako násilím zbaveny života.
Mé dlaně sotva ví jak hřeje tvoje kůže,
však marné toužení je nedůstojné muže,
a srdce naplní jen velká nicota.