Srdeční elegie

Když chladné vločky z mračných ramen se k zemi začnou snášet zlehka,
Srdce kdys hořící co plamen, dnes schránka sotva žhnoucí, křehká,
se do temnoty pohrouží.
A pýcha ducha bojovného, co vůli směrovala pevně,
se bez plamene srdce tvého, prodává beznaději levně.
Už zdravý rozum neslouží.
Má krev co v žilách kolující mi zahřívala srdce chladné,
teď mizí ranou pulsující, ranou, jež rozum neovládne,
když cit mé srdce krutě ťal.
Co jsem kdy chtěl teď smysl ztrácí, když ze srdce mi karmín prýští,
zda zhojí se, či vykrvácí, to ukážou mi až dny příští,
a zatím prostě běží dál.