Knocking on the door: Deník – část první

První zápisek: 21. říjen 3783

První zápisek do deníku je prý nejtěžší, takže abych se nemusel řadit k těm neslušným násilníkům, kteří obývají ulice Nového Londýna, radši se vám představím. Mé pracovní jméno je BOB jedná se o zkratku. Mé pravé jméno, je Michal pocházím z České Republiky a jsem v podstatě podnikatel. Živím se zabíjením a to konkrétně něčeho jako lidí. Většinou se jedná o upíry, vlkodlaky, čaroděje nebo jiné nadpřirozené bytosti, které nějakým způsobem páchají zvěrstva v našem světě. Právě jsem dokončil jednu z mnoha zakázek a jako vždy si užívám východ slunce v domě mé oběti. Popíjím láhev lahodného vína a v hlavě mi hraje klasická skladba od Haschka. V poslední době se při mé práci dějí poměrně zvláštní věci. Zdá se mi, jako by mě někdo sledoval. Díval se jak se chystám popravit svou oběť a jako nenápadný student pozoroval mé umění. Opravdu se ve své práci nevyžívám, ale musíte si najít něco zábavného, pokud nechcete zažít stereotyp každodenní činnosti. Zrovna dnes jsem měl znovu ten pocit, opět mě někdo sledoval nějaká věc nebo osoba. V tomhle světě si člověk nemůže být ničím jistý vzhledem k tomu, že jsme jen okrajový druh. Netuším čím to je, asi jsem paranoidní nebo mám halucinace, ale cítím ty pohledy a začínám slyšet zvuky. Není to nic nápadného jen tiché kroky a klapnutí.

Možná začínám věřit těm povídačkám o duši každé živé bytosti na této planetě a mstě, kterou může vykonat v posmrtném životě, pokud uvízne v našem světě. Nikdo, ať je to upír nebo jiná hladová potvora, která tajně kontroluje vládu se mi ještě nedostala za zadek, tak proč po tolika letech zrovna tohle. Paranoia je snad nejhorší nepřítel člověka v mé branži, ale přesuňme se trochu jinam, aby jste mě konečně poznali.

Je tomu už skoro stosedmdesát let od toho, co skončila velká válka a země je z jedné části opravdu zpustošená, ale stále se najde oáza klidu a míru, jako jsou bývalá velká města. Jednu už jsem zmínil a to je Nový Londýn. Jedná se o prostor hlavního města asi se stem kilometrů okolo něj. Dále najdete na nové mapě například Prahu, kde jsem se narodil a byl jsem vychováván jako řadový chlapec v milující rodině. Třetí a předposlední místo je Paříž. Kdysi krásné město plné umění je teď hlavní baštou armády a naleznete zde krom překvapivě stále stojící Eiffelovi věže už jen hromadu bunkrů a tanků. Posledním městem býval Řím, ale nedá se mluvit o něčem, kde by se dalo žít, je to spíš stoka pro prostitutky, povaleče, vrahy, násilníky, zloděje a pak ty, které mám za úkol likvidovat já. Vlastně není nutné je zabíjet, dokud nezačnou lačnit po lidském mase nebo krvi, kterého je samozřejmě pomálu. Navzájem se ty bestie pojídat nemohou.

Zase mám ten divný pocit, že mi někdo míří zbraní na hlavu, tak se radši přesunu jinam. Pokud se nemýlím, moje další zastávka je malá osada asi dvanáct kilometrů od Londýna. Žije zde šaman, který s radostí zabíjí a pojídá lidské oběti a to nejlépe batolata, což je pro společnost nepřípustné.