Nikdy jsem netušila že to takhle může skončit, že se konečně rozhodnu a odejdu z domu. Proč by ne, školu mám za sebou, naspořené peníze mám. A své rodiny jsem si užila také dost. Oni si to ale nemyslí, pořád mě mají za tu malou holčičku, která musí být doma, do té doby než se usadí, najde muže a otěhotní. Chápu je, o své první dítě přišli, tedy o mého bratra kterého jsem nepoznala. Nikdy jsem se na to rodičů neptala, protože jsem věděla, že každé slovo o Williamovi (jmenoval se William, ale to vás napadlo) je trápí, nebo –li rozesmutní. Ptala jsem se na to babičky, která měla velice silnou povahu. Ona mi říkala, že když Williamovi bylo pět let tak byl strašně divoký, za něčím se pořád honil a nevydržel ani hodinu sedět na zadku. Ten osudný den byl slunečný, bylo obrovské teplo. Celá rodina byla na zahradě a máma s tátou si nějak dopřávali romantické chvilky, že pustili z Williama oči, nevšimli si že se někam zatoulal. Williama vždy zajímala studna, co v ní je. Tak se rozhodl do ní vydat. Bohužel, už nikdy sám nenašel cestu zpátky.
Babička jim to vyčítala hrozně dlouho, myslím, že ani teď jim to neodpustila. Ale jak říkám, je to opravdu silná povaha. Už kvůli mně se snažila s nimi vycházet. No a o tři roky později, si pořídili mě, střežili mě jako oko v hlavě, jenže nemuseli, já byla nudné dítě, pořád jsem jen spala. Ale když jsem povyrostla a bylo mi nějak 12. Najednou jakoby bych se probudila a začala v uvozovkách řádit. Chtěla jsem vše vyzkoušet. Chodila jsem do různých kroužků, od baletu až po judo. A zůstalo mi jen hrání na piano, kterému jsem prostě nemohla odolat. No a teď se vzdávám i piana a vydávám se do toho nádherného pro mě neznámého světa.
Aby jste vůbec věděli proč odcházím tak to je proto, mám na to jednoduchou odpověď, že mě to prostě už doma nebaví. Já nechci žít pořád v tom samém městě, nechci mít normální život. Prostě mám na to takovou svoji vysvětlovací verzi se kterou se nerada smiřuji. Takže popravdě, neřadím se mezi nejkrásnější, ale zase také ne mezi nejošklivější, jsem prostě takový průměr. Vlastně zatím celý můj dosavadní život je takový průměrný a pokud s tím něco neudělám (což se právě teď snažím něco dělat), tak i ten budoucí bude průměrný. Vlastně jsem průměrná holka, v průměrné rodině s nadprůměrnými rodiči. Měla jsem průměrné známky na průměrné škole. Mám průměrnou výšku (163 cm) a průměrnou dovednost v ženských dovednostech, teď si trošku přidávám , možná podprůměrnou dovednost. No a tím pádem budu mít i průměrného manžela s průměrnou délkou penisu (15cm) a bude mít průměrný plat. No a pak budeme mít z toho průměrné děti, které prostě budou mít ten život průměrný jako já a pořád dokola (jestli je to v genech, tak zatracené geny - nebo je to prostě jen o štěstí, kdo se kde narodí.). No každopádně, vždycky může být hůře. Snad jste pochopili můj strach, nechci umřít s tím, že jsem nic nedokázala. Že můj celý život bylo jedno velké přehrávání, tedy stereotyp. Nechci ráno vstát, jít do práce,mít polední pauzu dát si kafe z automatu, pomeranč. Pak konec pauzy, pracovat. Po práci dojít domů, ohřát si jídlo z předešlého dne. Zapnout televizi, dívat se na seriál nebo na film, usnout. A zase ráno vstát, jít do pr….Prostě mi rozumíte.
A tomu já se chci vyvarovat. Takže vzhůru do toho světa. Jo a mé jméno je Ellie.

Po dlouhém hodně dlouhém loučení, asi tak dvouměsíčním, protože rodiče si tomu nechtěli uvěřit. Jsem konečně připravená. Mám obrovskou krosnu pro představu je to dvoukomorový batoh s horním plněním, má oddělitelnou spodní komoru, pozor – přední kapsa má voděodolný zip a také označenou kapsu na lékárničku! Samozřejmě má prostorné boční kapsy a nejlepší je, že má 90litrů ! No a málem jsem zapomněla to nejdůležitější, má pláštěnku (haha).
No a vše ty to prostory mám zaplněné k prasknutí, mám zabalené nejdůležitější věci, tím pádem jsou to hlavně hygienické potřeby, oblečení lehké, ale i teplé (nevím totiž, jestli třeba neskončím na severu (ale snad ne). No a spodní prádlo, což vás určitě napadlo. Také tam mám mapy okolních států. Nějaké to jídlo, hlavně hroznový cukr, né proto že dodává energii, ale kvůli té chuti (byl to pokus o vtip, tak se aspoň pousmějte). Také mám zabalené nezkazitelné jídlo, baterky jak svítící tak i ty které se do té svítící strkají. No a spoustu dalších věcí, ale to by jsme tu byli na dlouho kdyby to měla vše vypisovat.
Takže, teď stojím na nádraží v Leoti, je to takové malé městečko mezi obdělávanými poli, a čekám na autobus kterým se ještě s pár přestupama dostanu do Tennessee, kde uvidím co dál. Aby jste věděli, žádný cíl nemám, teda mám. Nemít nudný život, ale to je takový ten životní cíl, teď ten dosavadní, který je zřejmě důležitější, tak ten nemám. Budu čekat na nějaký ten zákrok osudu.
Když autobus přijel, tak jsem se v celku divila kolik v něm je lidí. Měla jsem a ji obavy, že bych si nesedla. Ale jedno místo, vedle nějakého pohledného klučiny o něco starší než já, se našlo. Měla jsem ale problém s krosnou, žádný zavazadlový prostor tam nebyl, tak moje „megozní“ krosna musela být položená v uličce, všimla jsem si těch opovrhavých pohledů ostatních cestujících. Měla jsem chuť na ně něco zařvat, něco v tom smyslu „pokud chcete můžete si to dát někdo na klín“, ale pak mi to přišlo děsně trapný. Proto jsem je raději ignorovala a otevřela si knížku o přežití v přírodě, nečtu jí proto, že by mě to nějak bavilo, čtu jí proto, protože někdy v té přírodě určitě taky nějakou chvíli pobudu.
Všimla jsem si periférním viděním jak do knížky pokukuje můj spolusedící. Aby jste věděli, jsem na to docela háklivá. Takže jsem hned zareagovala. „Jestli chceš tu knížku můžu dát doprostřed, abys jsi moc nešvidral“ řekla jsem mu to v celku výsměšně. On na to zareagoval tak, jak jsem nečekala. Myslela jsem, že se omluví a otočí se. „To by bylo fajn, mám pocit že za chvilku mi ty oči vykroucený do leva zůstanou“ odpověděl poklidným příjeným hlasem. No tak fajn, vlastně proč to nedát doprostřed, ono je to vlastně v celku jedno. A když ho to zajímá tak proč ne. Dala jsem to tedy nějak stabilně na naše nohy. A zase se začetla a nevšímala jsem si ho. Jenže mu to čtení asi moc dlouho nevydrželo, tak spustil. „A kam jedeš, smím li se zeptat“
„No už si se zeptal, jedu do Tennessee a pak se uvidí, co ty? „ Odsekla jsem.
„Já taky, to je náhoda a taky nevím co pak“Řekl s nadšením.
„No není to náhoda, poněvadž tohle je přímý spoj do Tennessee“ po naší krátké konverzaci jsem se opět začala věnovat knížce, nebo-li brožurce. Věděla jsem, že zase bude chtít navázat nějaký kontakt, takže jsem jen tak podvědomě čekala.
„A vrátíš se ještě domů?“ zeptal se.
„No mám v to plánu,ale nechci spěchat“ Přemýšlela jsem, jestli se ho mám opět zeptat, jestli to taky má v plánu, ale přišlo mně to divný.
„Já už se nevrátím domů¨“ Odvětil sám od sebe, zase jsem přemýšlela jestli se mám zeptat proč, jestli to nebude moc osobní, ale co. Dyžtak odpovídat nebude a mě to děsně zajímalo.
„Proč se nevrátíš domů, máš problémy?“ Byla jsem opravdu velmi natěšená na tu dopověď, ale zase jsem dostala strach. Možná proto, jestli to nebude něco hrozného. Nechtělo se mi ho litovat.
„No utíkám před světem“ Odpověděl, a při tom se mu začaly třepat rty, bylo to zajímavé ho pozorovat, jakoby mi to všechno chtěl říct, ale nedokázal to. Měla jsem chuť vyzvídat. V duchu jsem si promýšlela otázku kterou se s správnou výslovností a klidem vyslovím aby měl ve mně pocit důvěry.
„Stalo se něco hrozného? Nemůžeš jen tak utíkat před světem, nebo-li před něčím, když ani nevíš před čím“
„Stalo. To nezapírám, ale jak mám vědět, že ty jsi člověk kterému to můžu říct?“ Začala jsem přemýšlet nad nějakou odpovědí, abych mu vyvrátila jeho představy o mně. Jenže nic mě nenapadlo, tak jsem udělala jen povzdech a odpověděla jsem
„No tak na to asi nemám odpověď, poněvadž nevím jak bych tě přesvědčila“
„já vím, že je to blbý, že je to asi dost šílený, ale nemůžu cestovat s tebou?“
Tak to je konec, nevím o mně nic, neví jak se jmenuji a chce se mnou cestovat, co mu na to mám odpovědět? I když je fakt, že bych asi stejně potom někdy s někým taky cestovala, nebo bych potkala jiné lidi. No vlastně proč ne, můžu se přece jen od něho kdykoliv odpojit, navíc je v celku pohledný.
„No je to blbý, ale mně to nevadí. Ale pod jednou podmínkou, nebudeme si k sobě vyjadřovat jakékoliv city, a ani si nebudeme říkat svá jména“ řekla jsem to v celku tajemně, myslím ale že mu to bude vyhovovat.
„to se neboj, bez problémů, ale jak tě mám oslovovat?“
„Nemusíš mě oslovovat, stačí když na mě pokyneš hlavou“ No měla jsem a ji dobrý pocit, takovou radost, že aspoň nebudu tak osamělá. Pousmál se na mě, a zadíval se do knížky, nebo brožurky, říkejme tomu jak chcete.
Tak jsem tedy svoji hlavu taky tak nějak překlopila ke knížce a snažila se číst, ale nějak se mi to nevedlo a začala jsem usínat. To pomalé drncání, tou dlouhou nekonečnou silnicí mě prostě plně uspalo. A myslím, že i mého spolucestující nebo-li mého nového řekněme parťáka, taky.