..nahoslepá..

Nerozumím

 

…už ničemu…

 

Svět plný ničemů

řve jako mlčí!

 

Ozvěna svůj hlas tlumí

když stíny kolem vrčí

roluje uši z gumy

do tenkých ruliček

 

A na zavřených víčkách

barva zorničky hýčká

pro přetvářku, že vidí…

/ chvíli i celý věk /

 

jsem střed všech špatných lidí

tak s nocí tesám chůdy

já, nahoslepá z bludy

já, těžkochodná z kudy

 

ta nejbídnější z chudých

se snahou vybřednout…

 

Náramky,

klapky pout

mi nedovolí hnout

se dál než do jamky

 

A do hluboké jámy

 

Lži, faleš, zrada, klamy

 

rádoby dobří známí

pokrevní teď a sami

pocestní pak a spolu…

 

Dost kol mne omotává!

 

Prázdné nitro i hlava

kočičí na své cestě

drncá si do výmolů

v těch mnoha ostatních…

 

Loni, když napad´sníh

na vesnici i v městě

šla láska po stopách

 

A letos už jen strach

si štěkne, co je po ní…

 

/ až hlavu tíhou skloním

už budu na marách

tvář, jako seschlý list

chlad tíží ramena /

 

Lehko lze, lehko číst

že mizím bez jména

 

…podzimu studena…