Nevyslovené requiem

Svítí slunce

Květiny hynou,

A lidé jsou neteční

Falešné úsměvy

Jen hraná lítost.

V náruči kamenné ruce držící slzu

Zlaté střepy, a slova Alžběty

O lásce a žalu

Zbyla jen jáma

Rána v lýčí

Poco nelhal.

Šedooká žena s tváří vrby,

Její vlasy, bílé jak plátno

Vlály větrem

Na cosi se ptala,

hlasem, jenž zněl jak rezivá hřídel

nerozumím jí;

Odpovídáš, že to zvládneš

a že to bude dobré

zbylo jen prázdno, vakuum - kolem dokola v mojí duši

postupně to přichází

každou noc,

bolest pálí jako mráz-

Postupně ti to dojde

Ale pomalu,

Plíživě

zakusuje se;

jako divoké zvíře, co se přišlo nakrmit.

chlad

poté bolest

poznání se zakotví

a roztrhá tě zevnitř na kousky