Sto neuvěřitelných dnů

Sto neuvěřitelných dnů,

kde až slunce kluše

s deštěm a duhou,

sto dní s Tebou

bok po boku

s očima vpitýma

do hlubin toků,

to jedině ty…

jsi tou mou druhou

půlkou duše…

 

Sto neuvěřitelných dnů

v zákoutích těl

v nezničitelném objetí,

sto dnů jako náplast,

když ještě svět

nám samotou zel

po dlouhá staletí,

sto dní úniků

od starostí pryč,

s láskou v dlaních,

v poutech uzamčených,

ještěže k nim neexistuje

žádný klíč…

 

Sto neuvěřitelných dnů

a desítky společných nocí,

kdy slyším osudovo volání,

ať objímám Tě v bocích

a chráním Tvé stezky

nepěkných snů,

sto dní, kdy můžem´ se tak smát

a myšlenky posílat si na pomoc,

každá ta chvíle je krásná,

kdo by tomu tenkrát věřil,

při našem prvním

nejistém setkání,

jak jen se to mohlo stát,

že jsme takhle zčistajasna

šťastní…

a tak moc…

 

Sto neuvěřitelných dnů

báječných přivítání,

v nichž ční ty břehy

Tvých jemných rtů,

bez přestání,

sto dnů v cestách do pohádky,

pro poklady něhy,

doteky vracející se

tam a zpátky,

jako dech,

co míjí Zem a nebe,

sto dní jsme spolu

strávili v tlukotech,

poslouchej…

 

Bije

jen pro Tebe…