Hrůzy nudných všedních dnů

Mlžný opar ranního rozbřesku, chlad svírá zkřehlou dlaň,

hladové ticho, jen stony prosoleného dřeva,

za zvuků trub a bubnů, probuzena ledová saň,

a Prométheus vydává všanc svá střeva.

 

 

Marnivá touha po nekonečnosti bytí,

trýznivá honba za krásou,

ten,jenž v bezcitnosti nic necítí,

toť člověk , prostoupen  zlobou.

 

 

 

 

Mořský kolos bez svatozáře letních paprsků,

temnota moře duše svírá,

ta zkřehlá dlaň je plna chutných pamlsků,

tak jen vpřed lidští herci,

panoptikum je tu pro vás,

a nikdy nezavírá.




 

Lidská lenost, jen svou pravdu vidíci,

kdo nesní o nesplnitelném a po nocích nelétá,

není sto pochopit ta slova vyřčená, nenávistí čišící,

Stále stejné osudy, stále stejný námět a role,

jen zúčastněné osoby se mění, bez bouřlivých ovací,

hádanky života, v potemnělých očích dech se tají,

a loď pluje dál, vstříc slunečním paprskům,

po nekonečném moři zapomnění... až do bájí