Krize, paranoia...

Krize...
nemůžu myslet, natož něco smysluplnýho napsat.
A při tom tak moc chci.
Tak moc to potřebuju
dostat všechno ven.
Vyřvat to, vypsat...
...Ale vlastně co???

Bojim se,
bojim se co děláš, když nejsi se mnou
mám strach,
strach, koho zase šukáš.
Třeba nikoho,
ale co já vim.

Pořád se bojim,
že mi někdo ublíží.
Že mi ty ublížíš,
neni to prdel,
takhle žít.
Posraná až za ušima....

Šla bych se vožrat,
nemůžu...
...Zkurvený antibiotika.
Chvilku nemyslet,
na tebe.
Na to jakej seš...
A na to jak tě chci mít tady...

Kurva...
Já vim, proč se lásce vyhejbam.
Už tolik let.
Sem stvořená ke strachu.
Nechci milovat....
Petice za zabití lásky.
Petice proti těm hnusnejm citům,
co umí bejt tak krásný a zároveň tak strašně bolet.

Začínam bejt paranoidní,
všude tě vidim....
S jinejma...
Což je nemožný...
Seš asi 120 kilometrů daleko...
tak daleko...

Chci usnout a probudit se s tebou v posteli!!!