Nesmírný vesmír

tolik co se říct musí
tisíce slov
uvízlá nad světem
tisícstopadesát let
umíme cítit
okamžiky
života
zvoní mi hrany
nic to nedělá
bijte mě
mučte mě
zabte mě
stejně budu pořád
křičet slova
do ticha hluku světa
kde vás nikdo neposlouchá
písmena co tvoří slova
a ty věty
vyřčené zbytečně
nikdo neposlouchá
skály
přesmyčkou
volá mě
prázdná místa
na těle, na duši
v orgánech
padouších
proletí se vzduchem
jak podzimní listí
ztleje
uhnije
zplesniví
cha
ale vždyť to byly
roky života
co tak shnily
na konci světa
uprostřed ničeho
stvořené náhodou
nesmírně zbytečně
držte se dál
od slov
které nikdy nikdo neuslyší nahlas
zůstanou tam kdesi uvnitř
schované

...