Prší

Prší a v jakés‘ nostalgii

ze světa kamsi unikám

je podivné že stále ještě žiji

a hořkostí se jenom zalykám.

 

Prší a smutek do duše se vlévá

to přináší však jakés‘ uklidnění

když rány osudu jdou zprava zleva

a v duši mé již není rozednění.

 

Prší a déšť jak slzy všechno smývá

vzpomínky krásné jako ošklivé

kolik as času hrůz mi ještě zbývá

to na konci se zjistí teprve.

 

Prší a smutek mojí duši sluší

když krásného už v žití nebude

trpím jak sotvakdo jen tuší

kam jsi nás zavál krutý osude.