Pohádkový les

Zlatem slunce zalilo mokřady,
lesem rozléhá se zpěv dryády,
jednorožec z magického pramene přišel pít,
skřítci zas starého stromovce pozlobit,
dráčata v oblacích rozpustile dovádějí,
z tě magické krásy se dech tají...
Smysli se v mém nitru ještě chvilku utapí.
Otevřu oči...
Slunečnímu svitu jenž mně teď oslepí,
jsem schopen jeho zlomyslnost úsměvem oplatit.
Mám totiž jistotu...
že ať se teď budu muset čemukoliv postavit,
do svého pohádkového lesa se budu moct vždy ponořit.