Déšť

Déšť a slzy kapají,
tečou po mé tváři.
Tys mě nikdy nespatřila,
mé oči co tak září.

A jak déšť ulevuje mrakům,
slzy ulevují duši,
ten pláč mne hrozně dusí.
Obojí jednou přestane,
Musí prostě musí...

Oo pár staletí později,
reinkarnace mého já,
třeba na jiné planetě.
Vzpomene si, nebo ne na to,
co v tomhle momentě?

S každou slzou co ukápne,
uleví se mi stejně jako mrakům,
Já chtěl létat povětřím,
já zaviděl ptákům.

Volnost je to co mě tíží,
co mě paradoxně táhně,
co mě tak drží při zemi.
Chci usnout ted a navždy,
oči se mi klíží.

Ostrý nůž líbá zápěstí,
tak jemně a tak pomalu,
po nich s láskou přejíždí,
vůbec nikam nepospíchá,
má tempo svoje...hlemýždí...

čím víc ta linka červená ,
za nožem se tvoří,
tím rychlejc mizím z života ,
co mě tak strašně moří.

Z života co opouští mne,
znám jen faleš,zlobu, pláč a strach.
Mě život ukazuje jen samé tyhle věci,
co je to ostatní? Jenom prázdné kecy.

Láska,štěstí to názvy věcí ,
co mne zdaleka minuly,
nevím proč tak trestají me.
Snad za život minulý?