Cesta duší

Cesta duší

Můj rodný dům je v plamenech, jsem sám.
Cítíte to, divná harmonie, spíše hurikán.
Všude kolem špína, bláto, krev,
kterou cestou mám se dát teď!
Jsi větrem v mých vlasech , jsi touhou žít,
jen teď tě po svém boku mít.
Střecha, podkroví i schodiště lehlo popelem již,
plameny olizují stěny,
požírajíc děti, muže, ženy,
teď neunikne ani myš.
Postupně mizí i poslední kousky mého domu,
společně pak s nimi i zbytky naděje padlého stromu.
Klesám a nořím se v temnotu,
padám hlouběji do nitra svého,
už překonávám všeobecnou slepotu!
již nejsem poslední optimista světa prokletého?