Pohřeb

Všichni stojí zarmouceně, lkají,
sklánějí svou hlavu,
jste tam jiní než ostatní vás znají
a já stojím uprostřed toho plačícího davu.
Slova slyším jen vzdáleně z úst všech,
však nebylo by pro mrtvé lepší neslyšet
každý váš vzdech?
Vždyť odešli v míru
a zatím v těch bílých obyčejných zdech,
kde hledají svou víru,
slyší nářek a pláč
svých blízkých, které měli rádi,
vidí jen smutek řinoucí se z očí
těch kteří dřív byli příbuzní, známi či kamarádi.

Stojím tam
a vidím jak v té dřevěné truhle lesklé ležíš
již bez ducha a sám,
avšak pamatuji si tě spíše jak ke mně běžíš
s úsměvem a jsi rád.
Já vím lehce se to říká… tyto slova,
říkám si je dokola, ale pláču také tak,
už nezřím tě znova,
jen na fotkách.

Sbohem…