Smutek

Procházím ulicí, kde plno lidí chodí.
Davy se valící za ruku se vodí.
Všude je veselo, všichni se baví,
Mě je však kyselo a srdce se mi tmaví.
Odcházím já z ruchu města, odcházím já pryč,
Odcházím kam vede cesta, město je můj bič.
V tichém parku usedám, zmocnil se mě pláč.
Někdo stojí opodál a já nevím co je zač.
Normálně si hraje se mnou, snaží se mě pobavit,
ale když jsme sami ve dvou snaží se mě polapit.
Sám pan velký Smutek, je ten zvláštní muž;
Před ním by hned každý utek a nejraději naň vzal nůž.
Snažíme se bojovat jak moc je to možné,
propadáme ale v pláč, smutek tvrdě bodne.