Kukuřičné Pole

o cestě: Na cestu dlouhou jsem vyšel jednou k ránu
přes pole čerstvě oseté,
tou cestou zapomenutou někde v dávnu,
šel jsem si pro srdce zakleté.

o poli: Tu sem tam smítko poletuje
a první květ již vykvétá.
Slunce půdu něžně hřeje a pak vykukuje,
když z mraků déšť ho zalévá.

o cestě: Nevím. Snad jen, že jsem došel
na to místo, kam chtěl jsem jít,
tam chvíli žít a pak došlo mi,
že nazpět musím odejít.

o poli: Už stébla statně rostou vzhůru,
kořínky zapustily a kypří půdu
a jaro dává pevným hlasem znát,
že úroda bude dobrá. Určitě. Né snad.

o cestě: Už zase to divné volání duše.
Znova je mi v hrdle suše,
to srdce tak zběsile bije, tluče,
a najednou střela, rána, šíp z kuše.

o poli: A teď už zralá, statná kukuřice,
takový lán může ze své výše obsáhnout
jen Večernice,
celý ten lán bývalého bojiště.
Z jarní louky je teď nekonečné bludiště.

o cestě: Já musím zpátky s trnem v oku,
s šípem v srdci.
Myslel jsem si, že nezvyklá mě ani trochu.
A teď hle, ono přeci.

Dlouhá cesta, než došel jsem zpět,
nekonečná pouť, jizvy a šrámy.
Řekl bych, že uběhlo tak dvacet let.
Teď doma sám se svou samotou, třebas bych chtěl zpátky
...kéž by, jenže tohle není příběh z pohádky.