Vzpomínky

V ztemělé zahradě starý muž sedí,
sedí a prohlíží album staré,
album vzpomínek co napsal sám život,
album vzpomínek, těch jeho.

Pohrouživ se do vzpomínek,
nevšiml si ze mráz udeřil,
přijdte blíž a sami spatříte,
jak jemu plamen v očích zazářil...

Na stránce první jen jedna fotka,
malý uzlíček tiše se klepe,
chlapeček dívá se kamsi nad hlavu,
a poslouchá jak matce srdce jí tepe.

Na stránce další to větší je,
leze a nedá pokoje,
tu něco ocumlá a plazí se dál,
jen aby se posadil,
a za chvilku stál.

Na straně třetí již ve škole sedí,
učí se psát a trochu počítat,
nadšeně poslouchá co vše oni vědí,
chtěl by se jim jednou vyrovnat.

na straně čtvrté chlapík z něj je,
a přece děvčata o něj nezavadí,
on dělá že je nevídí, jeho to nezajímá,
a druhým ,druhým nic nezávidí.

Mráz udeřil opět a silněji,
vydechlý vzduch sráží se v krystaly,
Děda procitl otřás' se a četl dál,
vždyť vzpomínky teprve začaly.

O pár snímků dál však zkroušený je,
jako dospělý muž kdesi v zahradě sedí,
v nějaké zahradě plné zvuků sám,
v zahradě života, co oni vědí.

na straně patnácté tam je svatba jeho,
něvěsta v bílém, v svatebím šatě,
v tu chvíli překazila mu to, zlá kmotra,
kmotřicka Smrt.

To Boží znamení můj milý synu,
říká mu farář na straně dvacáté,
Náš Pán si jí k sobě povolal,
a s ním je jí lépe.

Na straně dvaadvacáté jí rubáš oblékl,
a na hřbitov dopravil.
Jeho tak Bůh o žití připravil,
na straně třicáté u hrobu klekl,
jí totž u sebe spatřil, za ruku jí vzal,
a tiše jí pravil:Já Miluju tě, navždy...