Vítr Fouká Od Vltavy

Vítr fouká od Vltavy,
je pražské ráno,
těch hodin tady strávených
už přestalo být málo.

Dlážděný dvorek u branky,
představitelé zahraniční sebranky
sypou korunky jako oslíček Otřes se,
při jejich otázkách lidské blbosti věřit nechce se.

Od Vltavy vítr fouká,
zima je a pára z úst mi stoupá,
chladné ráno, zima je, zima na nohy
…a taky na ruce,
rtuť pod nulou a obloha bez Slunce,
bez Slunce žlutějšího než kruh podle šablony.

Stojím tu hrdě se žlutou plackou na hrudi,
Davidovu hvězdu vystřídaly dvě okna temná.
Stojí tu: brigádník, kontrolor, k práci se nemá,
nic k práci tu není, jen hloupá slova vztek vybudí.

Od Vltavy fouká vítr,
ti za třemi zdmi už to necítí,
jejich život je spojen s jinou dobou,
tady ani ve dne Slunce nesvítí,
tady do košatých stromů černí ptáci klovou.
I oni byli smrtelníci prostí,
teď desetitisíce lebek a miliony kostí.