Stěna hříchů

Prosycená vědrem vody
mezi šoupajícími se zdmi
se rozkládá slavná
stěna hříchů.

Slaným úsměvem
bez hlásající mluvy
postává uprostřed
třech kopců.

Stojí zde již celé
tisíciletí
zaplavená spousty slz,
spousty paprsků lásky.

Nevědomě se stýká s
lesy, řeky i potoky.
Nevědomě zpívá mezi mraky
plující po oblázkovém nebi,
spojující všechny světadíly.

V nejlepším okamžiku zachycení
zamyslí se nad mými slovy.

"Neumírej,
buď zde.
Tvá krása bezedná
je jak větev splavená
vlnou vzpomínek mých citů."

Snadným pohybem
ruky ďábla uniká
ve svých myšlenkách
pocitem touhy.

Touhy,
která spasí svět,
která na dva kousky
rozdělí jej hned.

Střídavými pocity mlčení,
přetrvává i větry,
kteří do ní buší,
kteří rozdrápat se jí snaží.

Nepromluví ani hlásku
v bezedném svém spánku.
Nepohlédne doprava ani doleva,
k nejlepšímu pocitu okamžiku.

Ztrácí se v nebi záře mihotavé,
prosycené vůní věder vody,
zakrslé do malé strouhy
mezi třemi topoly.

Slaví snad svoji smrt
již nyní,
či neví,
zda se ničím činní?