Báseň z mrtvé hudby

Báseň z mrtvé hudby

Byl jeden chlapec a ten žil sám v tichu
Schován v hluboké lesy vdychů.
Čekal na matku a čekal na otce.
Zatím už si vichry ustlaly do kotce.

Malý chlapec seděl a psal.
Psal o lásce , kterou nechápal.
O lásce k ženě, k otci, k matce.
Zatím nepoznané, vždyť žil tak krátce.

Zplozen z Ticha tichého hlasu.
V domě uzavřeném pro zmar a spásu.
Seděl a psal, co světu by dal
a jen jeden jediný poslouchal.

“Ach tiše, tiše, můj jediný příteli.
Proč jsme tu sami? Vždyť to jsme nechtěli.
Větříčku za okny, ve společnost lesů duješ
A ty, příteli Ticho, tak hlasitě koncertuješ.“

Poslední nota, klavír té propasti.
Píseň sténá, když vrací se do vlasti.
Bouřlivý potlesk od stěn se odráží,
jak malovaný hrnek ve skleněné vitráži.

“Sám jsem tu, sám!
A koncert mého nejlepšího přítele.
Kam složím hlavu,
kdo polštář mi ustele?”

Kde má srdce domov,
tam toužím jít i já.
Třebaže otec odešel
a matka jiného syna má.

A já tu uschován,tiše,
člověku se tak špatně dýše,
když slyší jen svůj vlastní dech,
v těchto pevných kamených zdech.

Zapoměl jsem, že to co chci nemůžu nikdy mít.
Tedy prosím, aspoň klid.
A žádné slzy, jsi statečný hoch
a přece,… také říct bych moh,

že právě slzy jsou to, co nás činí silnějšími
a já chci být nejstatečnější mezi statečnými.
Všechny svá přání vkládám v tuto noc.
Jedna osamělá duše v nesmrtelnou moc…