Neznám se.

Jen tak si sedím,
poslouchám hudbu kapek,
co bubnují mi na okno mé duše.

Lehnu si na louce
plné veselých kopretin,
a poklepávám si prstem
do rytmu kastanět.

Přemýšlím o slově cit,
nadechnu se pražského vzduchu a
zase jen vzdechnu a jdu žít
jako včera..

Proč jen,
větu nedořeknu,
tiše se leknu

sebe samotné.