Ztráta křídel nebolí

Křídla mi odpadla, vůbec to nebolí!
Jak maska zírám po prázdném okolí.
Tam, kde jsem vídala šedivé davy, nevidím nic.
Kde mosty bývaly, duhové, voňavé, ozónové,
kde kvetl bělostný vesmírný květ,
dnes na mne zírá tuctový, beztvarý, šedivý, bez jiskry svět.
Svět lidí, podrazů, věcí, myšlenky hloupé.
Srdce mé bez citu, blbé, proč jsi tak skoupé!
Najednou, den ze dne bráníš se snění,
vzdáváš se radosti. Nic věčné není, to je holý fakt.
Tu větu poslední si musím denně přeříkat.

Nevidíš radost, nevnímáš krásu, ano, vím.
Chce to jen chvíli, chviličku dopřát léčivému času.
Dopřát mu dobu najít na bolest člověčí lék.
Čase pitomý, pomáhej, ale jen, prosím tě, nečekej vděk!
A tak já nepíši, píše jen ruka má. Srdce i mozek, obojí spí.
Co vlastně skrývají, to se už nikdo raději nedozví.
Nechtěně vím, že jsem to přehnala. I to se stává.
Jak jsem jen mohla být vlastně tak troufalá!
Myslet si, že mohu někomu beztrestně své nitro odhalit.
Kdo není účastník, kdo je jen divák, jak může pochopit?

Mé nitro dobře znal, plně ho pochopil, bývalý kamarád.
Kdysi mi věřil, dobře mne znal. Jiný vše zpochybnil.
Mou čest v šanc dal. Přidal i prémii, tu z mého balíčku.
Z tajného balíčku. Vím – nikdy už nedělat osudnou chybičku!
Nečestná a zvědavá, to mi říká kdosi.
Ten, kdo moje city jako trávu kosí.
Nenech se chytit na udičku důvěry,
vždyť ty vůbec netušíš, co změní poměry!
Chytla jsem se pápěří, nečekaně povolilo.
Měla jsem se pevně držet. Třeba rámu u dveří.