Stůj!
Stůj!
Už nikam nemusíš.
Tak stůj,svou dlaň mi dej.
Nebuď tak ustarána,
Vidím že v Tvých očích žal se zračí
Ne,nejsi tím,kdo na světě je sama
Ačkoli ten pocit máš a v mysli Tě to tlačí.
Teď ale dědictví vzpomínek v rukou mých
Slyším Tě vyslovit mé jméno
Téměř vídím tvůj úsměv,slyším smích
Cítím teplo objetí Tvého.
Po čem toužíš?Zeptala jsem se vprostřed noci.
A ty jsi pootočila hlavu.
Toužím spatřit počáteční světlo světa,
jako ptáčátko rozevřít křídla a vzlétnout.
Usnout v parku vrbových proutků,
nechat se unášet v jetelové vůní.
Ale nic než ticho tu už není…
Bylo to naše rozloučení?
Komentáře (7)
Komentujících (7)
Doporučit
Tisk
No.. abych připustila pravdu...nejdříve jsem myslela.. že u mě to rozhodně nebude na plnou...Jenže jak jsem postupně četla, až jsem se naprosto dokonale začetla..... tak jsem se do toho stále více a více podžívala a dopadlo to na plnou.. Protože konec mi dal zabrat. :)
30.08.2006 17:10:00 | Zamilovaná do nezamilované doby
Jde vidět, že máš dobré srdce, leč básnicky se ještě stále můžeš a budeš zdokonalovat ... již nyní je tvá poezie velice poezistická, abych tak řekl ... čeká tě jen tvůrčí růst ... =))
27.08.2006 14:29:00 | Miro Sparkus
Je to podařená básnička,přatelství je velkou inspirací,ať zápornou či kladnou...
24.08.2006 00:33:00 | Kariš
Četla jsem ji několikrát a je mi ještě větší smutno, než bylo... ale moc se mi líbí
14.08.2006 21:50:00 | mamina